KONEC...- stránky zůstanou jako archív!

V bolesti se dá najít kapka štěstí

Povídky nepsané mou maličkostí

Andělský zloděj - od Akyry

Tuhle povídku jsem dostala od Akyry k narozeninám, děkuji :)

Andělský zloděj

,,Dnes o půlnoci byl z muzea odcizen skvost nedozírné ceny. Jde o safírový náhrdelník prokládaný diamanty. Jde o nehorázný čin. Stejný zloděj ukradl před rokem náramek a náušnice ze stejné soupravy. Tudíž ukradl celou soupravu. Je po něm vyhlášeno pátrání po celé zemi. Ten kdo podá jakékoli informace o totožnosti zloděje, jeho úniku, či cokoli jiného dostane od majitele šperků dva miliony odměny. Majitel ho zapůjčil za účelem chycení viníka. Bohužel se nepovedlo a zloděj zmizel i s tímto posledním kouskem ze soupravy. Šperky byly vyrobeny v jedenáctém století nezmámím zlatníkem pro královnu. Mají nedocenitelnou historickou cenu. Jejich hodnota se odhaduje na 150 milionů….“

,,Tak se mu to přece jen podařilo holomkovy. Po kom ten kluk je ,nevíš, Krade?“zeptá se nevěřícně mladík s tmavě fialovými vlasy.

,,To vážně netuším, Darku. Ty jsi vzal náramek, já náušnice a ten holomek jim sebere nejvzácnější kus přímo pod nosem. Je to neuvěřitelný talent. A ještě rozhlásí, že to byl on“nevěřícně zírá na bratra.

Ten jen nevěřícně zavrtí hlavou.

,,To nám bude muset vylíčit. Takový únik a ještě na prvním lupu. Nepoletíme mu naproti?“nadhodí Dark

,,ne, byli bychom moc napadni a on trefí to se neboj“odmítne Krad.

,,O to strach nemám, ale vrtulníky.“zamračí se Dark

,,Právě proto, kdyby ho chytili, můžeme mu pomoct, když nás chytí, všechni jsme v maléru“uvažuje Krad s chladnou hlavou.

,,Jo, to máš pravdu.“ Uzná Dark a zapne znovu televizi. ,, Ale, uvaž v šestnácti se mu podaří takový kousek. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Dodá nevěřícně.

Krad jen kývne hlavou.

 

O šestnáct kilometrů dál

 

,,Někde tu musí být, přece se nevypařil do vzduchu. Pták není, neuletěl!“rozčiluje se vrchní inspektor.

 ,Toho zloděje mu byl čert dlužný, copak nemám svých starostí dost?´vrčí v duchu.

,Pták sice nejsem, ale uletět můžu´pomyslí si kluk schovávající se na útesech. V kapse schovává drahocenný náhrdelník. Pořád nemůže uvěřit, že byl tak mizerně hlídán. Bylo tam tolik skulin, že by jím projel tank a oni by si toho nevšimli. Pak se s obavou podívá na nebe kde krouží helikoptéry. Nesmí ho spatřit nebo prozradí tajemství své i svých bratrů. Nesmí tu zůstat dlouho, bylo by to moc nápadné. Prohnaně se uměje, letmo se podívá, jestli nejsou vidět křídla a vystoupí z úkrytu.

,,Berte, kde jsi. Ty troubo, slyšíš? No tak vrať se“ křičí na vymyšleného psa.

,,Zatraceně, táta se vztekne, že jsem tě zase pustil. To bylo naposledy, slyšíš! Asi ne. No tak kde jsi?“bezradně se rozhlíží.

,,Hej kluku, co tu děláš! Tu se vede vyšetřování!“ rozčílí se znovu poručík.

,,Hledám tu svého psa. Takového černého křížence. Neviděl jste ho? Táta mě zbije, jestli nepřijdu včas s Bertem“začínám nabírat k pláči.

,,Žádného psa jsem tu neviděl a ty koukej zmizet. Kluku jeden zatracená.“ Zanadává poručík.

,,Pošlete helikoptéry zpět ten se už neukáže a jestli neumí chodit po vodě, nebo lítat, tak nám neuteče, je obsazené celé pobřeží deset kilometrů daleko.“ Řve poručík do vysílačky a helikoptéry se poslušně stáhnou. Stěží skryji spokojenost. Nevědomky mi nahrává do karet.

,,A jaké vyšetřování vedete? Mamku by to hrozně zajímalo. A mě taky. Tak řekněte.“ Začnu otravovat poručíka.

Poručík se naštvaně podívá na modrovlasýho kluka. Už mu lezl na nervy.

,,Poručíku, slyšíte mě?“ zapraská ve vysílačce.

,,Jo slyším, copak jsem hluchý?“zařve do vysílačky.

,,Máte se vrátit na velitelství. Další postup se dovíte zde“ ozve se z vysílačky.

Poručík zakleje a mě se tak tak podaří potlačit vítězný úsměv.

,,To snad…. Já se ….  Kluci balíme to. Odpískali nás!“ zavelí poručík naštvaně a nasedne do auta.

Dívám se za nimi a stěží skryji spokojenost. Chci hned roztáhnout křídla, ale něco mě varuje. Místo toho se rozběhnu po pláži a volám vymyšleného psa. Za dalšími útesy se zastavím a skryji se. Nečekám dlouho.

,,Tak přece jen hledal psa. Kruci už jsem si byl jistý. Tak nic, kluci, jdeme dnes už se neobjeví, za chvíli  bude svítat.“ Slyším hlas poručíka.

,Ten kdyby tušil, že jsem mu přímo pod nosem´uchechtnul se. Podívám se k východu. , kruci, má pravdu musím si pohnout´pomyslím si. Vrhnu poslední pohled směrem k policajtům a když se ujistím, že jsou dost daleko nechám křídla aby se roztáhla a ve stínu útesů se rozletím směrem domů.

 Jakmile slétnu na zem a nechám zmizet křídla, obzor prozzáří první paprsky. S úsměvem vejdu domů a v okamžiku zmizím v obětí.

,,Už jsme si začali myslet, že tě chytli Agaresy. Můžeš mi říct proč jsi se zdržel?“vyhrkne naštvaně Krad. Je na něm ale vidět, že je rád, že jsem doma.

,,Tak ukaž“ zasvítí Darkovy oči.

Usměji se je na nich vidět netrpělivost. Jdeme do sklepa a tam náhrdelník vytáhnu. Podrobně si ho prohlédnou.

,,Je pravý, jak se ti takový kousek povedl?“ zeptá se uznale Dark.

Tak jim podrobně vylíčím jak postup vchodu, krádeže, východu a nakonec setkání s poručíkem. Oba dva skončí v křeči smíchu pod stolem. První se vzpamatuje Dark a jde uložit náhrdelník ke zbývající soupravě.

,,Jak jste se vůbec dozvěděli, co dělám, chtěl jsem vás překvapit“ zamračím se.

,,Jsou toho celé noviny a televize první zprávy o krádeži vysílala na všech kanálech.“dostane ze sebe námahou Krad. Pořád se nemůže přestat smát.

,,Fakt tě považovali za jednoho z hlídačů muzea? To se jim divím. A ještě ti dali kód ke dveřím. To se fakt jen tak nevidí. Tak drzí zloděj.“ Pochechtává se Dark.

,,Škoda, že jsem u toho nebyl. Hrozně rád bych vyděl ty obličeje, když zjistili komu dali ty kódy“ utírá si slzy smíchu Krad.

,,Teď mazej spát. Zítra nastupuješ na školu a jak tě znám, tak prospíš celý den.“ Řekne Dark

,,Fakt tam musím? je mi šestnáct a s mojí inteligencí bych to zvládnul sám“protestuje Agarest.

Dark s Kradem se na sebe s úsměvem podívají.

,,Jo, musíš“ řeknou zároveň.

Agarest smutně sklopí hlavu a jde do sprchy a do postele. Za nic na světě by nepřiznal, že se do školy těší.

 

,,Age, vstávej, jdeš do školy“zatřepe jím Dark v šest ráno.

,,Jo, už vstávám“ zabručí a otočí se na druhý bok.

,,Tak to ne“Zabručí Dark a Stáhne z něho peřinu. Přehodí ho přes rameno a donese do koupelny, kde na něho pustí ledovou vodu.

,,Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!“ ozve se zařvání až Krad v kuchyni, kde připravuje snídani, poskočí.

,,Ty pitomče, já tě zabiji, to mě nemůžeš probudit jako mimino, hezky s citem?“ řve na bratra, který se v bezpečné vzdálenosti na něho kření.

,,Já tě budil. To ty ses otočil ke mně zády“ zasměje se a rychle uteče za dveře, kterými rychle třískne.

Vzápětí se ozve zvuk dopadajících předmětů.

,,A ta koupelka bude uklizena“ zavolá skrz dveře, když hluk utichne. Odpovědí je další náraz.

Dark pokrčí rameny a seběhne do kuchyně kde před něho Krad postaví talíř.

,,Můžeš mi říct, cos mu udělal?“ zeptá se Darka

,,No nechtěl vstávat, tak jsem ho dal přímo pod sprchu. Ani mi nepoděkoval“ postěžuje si.

,,No, ani se nedivím. Já být na jeho místě, tak už nežiješ“podotkne Krad.

,,Vy jste zlí.“ Zamračí se Dark.

,,Zlí nejsme, ale ledová sprcha je šílenství a vstávat mám až za půl hodiny“stěžuje si Agarest, který vstoupí do kuchyně.

,,Ne, změna plánu. Jdeme se s Darkem podívat do toho muzea. Takže do školy musíš pěšky. A moc nezlob jasné.“ozve se Krad.

,,To snad není možný, to se mám táhnout přes celý město, jen proto, že vy jdete do muzea? Vždyť vzduchem tam jste za hodinku.“zamrmlá si pod nos.

,,Nezapomeň, že křídla nesmíme používat, chytráku, tak musíme autem“ozve se tiše Dark.

,,No jo. Já vím. Ale tejně je to ujetý. Na co ty ….“nedopoví, protože Krad ho umlčí. Přejde kuchyň a prudce otevře dveře. Dovnitř se svalí sousedka.

,,Neměli byste trochu cukru?“ zvedá se ze země a strká hrníček blonďákovy pod nos.

,,Ne. Ještě jsme nebyli v obchodě, včera jsme si přivezli jen pár potravin a ještě jsme nestačili doplnit zásoby.

,,já zapomněla, že jste se přistěhovali předevčírem. Neříkali jste něco o křídlech“hladovýma očima zkoumá stůl.

,,Domlouvali jsme se, co si dáme k večeři. Tak nás omluvte, za chvíli musíme vyrazit, abychom stihli práci a kluk školu“ vstrká ji násilím Krad z kuchyně a pevně zavře zadní vchod. Pak si otře pot z čela.

Spolu s Darkem vyprskneme smíchy. ,S tou ještě něco zažijeme´pomyslím si , a utřu si slzy smíchu z očí. Podívám se na velké hodiny nad dveřmi a vyskočím.

,,Už musím, tak večer“ rozloučím se s bratry a vyběhnu. Před domem zahlédnu tu sousedku jak drbe se dvěma dalšími. Podle kradmých pohledů směrem k našemu domu snadno uhodnu, že o nás.

 

Přesně o půl osmé stanu před svou novou školou. Jedná se o patrovou budovu z šedých cihel. Spolu s ostatními projdu branou a zamířím do budovy.

,,Hele, vidíš toho z těma modrýma vlasy? Vypadá jak blbec“ zaslechnu posměšný hlas.

Otočím se a podívám se směrem, odkud jsem hlas slyšel. Stojí tam tlupa kluků a jeden ukazuje na mě. Prohlídnu si je. Ten co ukazuje je vyšší mohutný v ramenou v ruce drží pivo. Ryšavé vlasy jsou ostříhané na ježka. V pravém uchu má tři náušnice. Rozpláclí nos, širokou ušklíbajíci hubu a oči malé a pichlavé jak špendlíky.

,Kápo´shrnu si  a podívám se na ostatní. ,To jsem si mohl myslet´, pomyslím si, když je ledabyle  přelétne pohledem. Dva vysoký hubení jak tyčka a dva tlustí jak bečky. Ani jeden nemá tolik inteligence, aby pochopili urážku. A ten nejblbější je vede.

,,Jestli chceš vidět, jak vypadá blbec podívej se někdy do zrcadla. Tam ho uvidíš. Je to výstavný kousek.“ Zavolám zpátky a pakuji se pryč. Ještě si stačím všimnout, jak všichni vytahují zrcátka z kapes. Uchichtnu se a jdu hledat ředitelnu. Vyřídím formality a vydám se hledat svou třídu.

 

Najdu ji v druhém patře. Když vstoupím, probíhá vyučování.

,,Dobrý den, jsem…“začnu s pozdravem.

,,Nový student naší školy. Velice mě těší, jmenuji se Narado  Komichi a jsem váš třídní profesor. Někam si sedněte, s ostatními se seznámíte o přestávce.“ Řekne a víc se mnou nezabývá.

Rozhlédnu se po třídě a zaujme mě kluk vzadu u okna. Vedle něho je místo tak zamířím přímo tam. Sednu si a začnu si ho prohlížet. Dlouhé rudé vlasy má vzadu stáhlé gumičkou. Oči má jasně modré. S rudými vlasy je to neobvyklá kombinace, ale hrozně se mi líbí. Ty oči mají stejnou barvu jako ty safíry v náhrdelníku, pomyslím si. Rovný nos a ústa sevřená tak, že vypadají jak úzká čárka. Vsadil bych se, že jsou plné a šťavnaté jako jahody. Štíhlá postava je oblečená do trika a černých džínů.

,,Na co zíráš, blbečku“ zavrčí naštvaně.

, A je pěkně drzý´pomyslím si.

,,Ale na jednoho drzouna co sedí vedle mě.“zabručím a čekám na jeho odpověď. V očích se mu vztekle blýskne.

,,Tak to´s sis zapomněl zrcadlo“zavrčí a víc si mě nevšímá.

,,Ramone,  svému novému spolužáku ukážeš školu a necháš ho dopsat sešity“ozve se učitel těsně před zvoněním.

,,Proč bych to měl dělat? Mám dost svých starostí a nemusím si je dělat o takového fagana“ohradí se a ukáže na mě.

,,Už jsem řekl. Zítra ať má vše v pořádku jinak si mě nepřej.“ Zpřísní učitel a odejde ze třídy.

 

,,Půjdeme k tobě?“ zeptám se ho, když skončí škola.

,,Ne. K tobě to, že tě musím doučovat neznamená, že tě budu vodit domů.“zavrčí.

,,Ramone jdeš?“zavolá nějaký kluk.

,,Ne Rei musím toho pitomce doučit“zavolá na něho zpět.

, Já a pitomec? Tak to počkej broučku.Zuřím v duchu.

Kluk přiběhne k nám.

,,Moc mě těší, jsem Rei Kuroko. Ramonuv bratr“podává mi ruku.

,,Měl bys svého manžela představit rodičům co nejdřív“obrátí se na Ramona.

,,On není můj manžel!“ rozkřikne se. Jeho pleť zbělá jak papír.

,,Už se rozhodl, neubráníš se“ pokrčí lhostejně rameny a otočí se k odchodu.

,,Jo, a jestli se zdržíš přes víkend, tak prosím zavolej“ otočí se ještě a odejde.

Nechápavě se podívám na Ramona. Z jeho očí se valí obrovské slzy a vytřeštěně zírá na mě. Zvednu ruku a slzy mu setřu.

,, Přestaň plakat. Půjdeme si někam sednout a ty mě řekneš, co to mělo znamenat, ju? Ty sešity mi dávat nemusíš, podíval jsem se do nich ve třídě. Jsem hodně napřed.“řeknu něžně.

Jen přikývne a vyrazíme. V kavárně, kam mě zavede, mi vše vylíčí. Chvilku nevěřícně sedím a pak se začnu potichu smát. , Tak jsem přece jen našel svého andílka´pomyslím si, z jeho vyprávění se totiž dovím, že v jejich rodině se, kromě zvláštních schopností, dědí i rudá křídla. Tak nevím, co řekne na moje modrá a na to, že jsem zloděj, bavím se v duchu.

,, Ty mi nevěříš?“ zeptá se smutně.

,,Věřím“ nakloním se k němu a setřu mu šlehačku z tváře. Prst pak pomalu olíznu.

,,Pojď, půjdeme k nám. Přece jen všechno nechápu.“zavrním.

Nevěřícně se na mě podívá, ale zvedne se a jde. Po zaplacení vyjdu za ním a dovedu ho k nám.

 

,,Darku, Krade, jsem doma!“ zařvu od dveří. Vyzuji se a Ramon následuje mého příkladu. Rychle prohlédnu pokoje dole, ale nikde je nevidím.

,,Ramone, prosím tě počkej tu. Půjdu se podívat nahoru.“ Požádám ho.

Přikývne a začne si sundávat bundu.

Já vyběhnu nahoru. Z Darkova pokoje uslyším nějaké zvuky a tak se vydám tím směrem. Opatrně se plížím, abych nevyrušil případného zloděj,e a pak znenadání rozrazím dveře. To co uvidím mě šokuje tak, že zůstanu stát jako sloup.

Oba dva leží nazí na posteli. Dark je nahoře lokty se opírá o postel a škádlivě Kradovy olizuje bradavky. Krad skučí, ať toho nechá a ať si ho vezme. Nestačím zírat.

 Při zvuku otevíraných dveří Dark vzhlédne. Krad jeho nepozornosti využije, převalí ho na záda, nasedne na něho a jedním pohybem se nabodne na jeho vzrušený úd. Oba zasténají rozkoší. Krad se i s ním přetočí zpátky, takže je ve stejné poloze jako před tím.

,,Krade nech toho, máme diváka.“ Zavrčí Dark a kývne směrem ke mně. Krad se podívá.

,,Agareste, můžeš jít laskavě dolů? Až tu skončíme, tak přijdeme jasné!“vztekle zavrčí Krad.

Strnule zavřu dveře a vrátím se do obýváku.

 

,,Co se stalo?“ zeptá se Ramon jen co zahlédne můj vyjevený obličej.

,,Dark a Krad oni…“ stále v šoku nemůžu mluvit.

,,Aha. Tohle ti pomůže“ podává mi něco co nalil do sklenky.

Beze slova si to vezmu a kopnu do sebe. Vzápětí zalapám po vzduchu, jak mi ostrý alkohol propálí jícen, ale pomůže to.

,,Jak to, že ty to bereš s takovým klidem?“zeptám se ho.

,,U nás se to děje normálně. Když jsem to ve dvanácti zjistil, taky jsem měl takový výraz. Ale šokovanější jsem byl, když se bratři, ty které jsem nachytal poprvé, zeptali jestli se k nim nechci přidat. V šoku jsem se dopotácel do kuchyně, mamka se na mě podívala, nalila mi frťana a zeptala se, koho jsem nachytal. Když jsem ji to řekl, tak jen pokývla hlavou, řekla, že si to myslela a vrátila se k vaření. U večeře zavedla pravidla. Pak byl klid nebo jsem aspoň věděl, kde se to dělá.“ Pokrčí rameny.

,,Ramone co dělá vaše rodina?“zeptám se.

,,Chráníme majetek před zloději a to jakýmikoliv!“otočí se ke mně.

,,Teď hledáme toho, kdo sebral safírový náhrdelník.“dodá.

,Tak to jsem v průšvihu‘ pomyslím si a s povzdechem se podívám na svého budoucího manžela.

,,Děje se něco?“zeptá se a přisedne si ke mně na gauč. Podívám se na něho a náhle mě jeho rty připadají nějak lákavě. Neodolám a přejedu po nich rty. Chutná po poháru, který měl a tak se k nim přitisknu. Povalím ho na gauč a začnu mu vyhrnovat triko, abych se dostal na jeho hedvábnou kůži. Nebrání se.

,,No to se podívejme, jak ses krásně zabavil“ zaslechnu Darkův pobavený hlas.

Odtrhnu se od Ramonových rtů a zvednu se. Ramon se posadí a rychle se s rudým obličejem začne upravovat. Pak pohlédne na příchozí.

,,To snad ne!!“ vyhrknou všichni tři.

Nechápavě se na ně podívám. Ramon vytáhne mobil a někam zavolá. Krad i Dark to sledují s tichým vztekem.

,,Můžeš mi říct, co tu dělá?“ zeptá se mě vztekle Krad a obejme Darka, kterému začínají stékat slzy.

,,Má mě doučit učivo“ vydoluji ze sebe.

,,Tohle co jste tu předváděli je doučování?“zeptá se a přitiskne si třesoucího Darka blížeji.

,, No rozhodně jste mi ukázali co se mám učit“zavrčím už s novou odvahou.

Dark, o kterém jsme si mysleli, že brečí, se v křečích smíchu sveze na zem.

,,Přišel sis pro ten safírový náhrdelník, že?“ zeptá se ho, když se trochu uklidní.

,,Tak přece. To jsme si mohli taky domyslet, že to budete vy.“zavrčí hlas ode dveří.

Podíváme se tím směrem. Stojí tam skupinka šesti lidí. Ramon se k nim vydá, ale chytnu ho kolem pasu a přitáhnu zpět. S povzdechem se podvolí.

,,Co to má znamenat“ zavřískne nejstarší z nich a ukáže na mě.

,,Klid tati on je Ramonuv manžel“ řekne s povzdechem,  známí hlas a já mezi nimi uvidím i Reye.

,,Takže přece jen patříš k nám“ ozve se vesele blonďák objímajícího bruneta. Rey s povzdechem přikývne a políbí je.

,,Měli by jste si to nechat na doma“ zavrčí na ně jejich otec. Blonďák se jen zasměje a přitáhne si Reye k sobě.

,,Tak se mi zdá, že jste porušili dohodu“ otočí se na Krada a Darka.

,,Neporušili, ten safírový náhrdelník jsme nevzali mi“ohradí se Dark, který stále sedí na zemi a opírá se o Kradovy nohy.

,,Počkej tati. Pár svědků říkalo, že měl modrý křídla. A pokud vím Dark je má černý a Krad bílí.“ Zasáhne Ramon a vymámí se mi z náruče.

,,Já jsem ho vzal“ přiznám se.

,,Hele skrčku, neházej vinu na sebe“ zasáhne blonďák.

Beze slova roztáhnu své bledě modrá křídla. Všichni kromě mých bratrů zalapají po vzduchu.

,,Dej mi ho“ natáhne Raimon ke mně ruku. Nechám křídla zmizet a zavrtím hlavou. V jeho očích se vztekle blýskne.

,,Tati  zůstanu tu přes víkend, možná se mi ho podaří přesvědčit.“ Otočí se na otce.

V duchu se zasměji, ještě moji tvrdohlavost nezná. Jeho otec kývne a Rey mu hodí tašku z věcmi poté všichni, kromě Ramona odejdou.

 

Celý víkend kolem sebe s Ramonem chodíme po špičkách, ani jeden nechce ustoupit.

,,Tak se už dohodněte“ Rupnou Darkovi v neděli nervy.

,,Ten náhrdelník je můj. Nedám ho.“ Zapřu se.

,,Krást se nemá. Patří původnímu majiteli.“přitvrdí Ramon.

,,Nebudu se s tebou hádat. Je můj a nikomu ho nedám. Ty si dělej, co chceš!“otočím se a odejdu z pokoje.

 

,,To je paličák“ zamumlám si a prohrábnu si rudé vlasy.

,,A co vy?“ otočím se na jeho bratry. Nevšimnu si, že na schodech stojí Agarest.

Dark se beze slova otočí a někam odejde. Po návratu mi podává plochou krabičku. Otevřu ji a koukám přímo na ukradenou safírovou soupravu a celou! Vezmu ji a vyběhnu nahoru, kde otevřu dveře na balkon, kterých jsem si před tím všiml.

,,Jestli s tím odletíš, tak už se nikdy nevracej“ ozve se za mnou. Otočím se a uvidím Agaresta jak si mě měří nevraživým pohledem.

,,Musím, je to moje práce.“ Zašeptám a vyjdu na balkon. Tam roztáhnu svá křídla rudé barvy, odrazím se a vyletím. Ve vzduchu se ještě obrátím a uvidím Agaresta jak se smutkem v tváři zavírá balkon a odchází.

 

Tak to přece udělal. Pomyslím si, když se na rudých křídlech vzdaluje pryč. Zavřu balkon a jdu k sobě do pokoje. Rozhlédnu se po něm, zažili jsme tu tolik pěkných chvil, povzdychnu si při vzpomínce na naše první milování. Pomalu mu zabalím věci a zajdu za bratry. Nevyčítám jim to. Jen požádám o změnu pokoje, tam už nikdy nemůžu vstoupit. Krad souhlasí a přestěhuje si věci k Darkovy stejně je tam většinu času. Za dvě hodiny se ozve zvonek. Jde tam Krad. Po chvíli vběhne do mého bývalého pokoje a vrátí se s jeho taškou, kterou ve dveřích předá.

Jsem zvědavý, kdy objeví rubínové srdce. Dostal jsem ho od mámy když umírala, abych ho dal tomu, koho miluji. To se dnes stalo.

Hned v pondělí změním školu. Nemohl bych kolem něho chodit, aniž bych se ho mohl dotknout.

 

Po tom se přímo roztrhne s krádežemi pytel. Krademe vše, co se nám líbí. Od obrazů přes šperky, umělecká díla a malé sošky. Vše.

Aby se rozlišilo, kdo to dělá, necháváme na místě každý své pírko.Krad bíli, já modrý a Dark černý. Dostalo se to do všech novin pod názvem Andělští zloději. Když jsme to četli spadli jsme v křečích od smíchu z gauče. Nemělo to chybu Krad od té doby neřekl Darkovy jinak než andílku. A pak po roce nastal zlom.

 

V televizi se ozvala správa při které mě vypadlo pití z ruky.

,,Sběratel se rozhodl znovu vystavit Safírovou soupravu, která se záhadně před rokem objevila v jeho sejfu. Nálezce se neozval nenechal vysvětlení. Odměna nabyla vyplacena a na opakované výzvy se nikdo nezval. Vystaven bude v muzeu…..“ dál už jsem neposlouchal a vypnul televizi. Byl jsem rozhodnut ho znovu ukradnout. Byl jsem si jistý, že hlídat ho bude Ramon a jeho bratři.

 Prudce jsem se obrátil a na krku se mi rozhoupal stříbrný řetízek se srdcem a uprostřed byl rubín. Našel jsem ho na nočním stolku svého nového pokoje, byl hodně podobný mému, ale nebyl stejný. Hned jsem věděl od koho je. Byl od Ramona. Byl to jediný důkaz, že to co jsem zažil, ten krátký víkend, nebyl sen.

,, Nechoď tam!“ rozkáží mi bratři. Ví co, se mi honí hlavou.

,,Mě nezastavíte“oznámím jim a projdu kolem nich. Musím naplánovat loupež století.

 

Den loupeže

 

Letím nad mraky. Pod sebou zahlédnu rudá křídla. Pousměji se. Měl jsem pravdu. Prudce zamířím k útesům a pod ochranou padající mlhy lehce dopadnu na útesy. Rychle se ukryji právě včas. Těsně kolem mě projde Ramon a Rey. Ramona skoro nepoznám, jeho dlouhé vlasy jsou o dost kratší. Oči, které zahlédnu, vypadají jako oči mrtvoly, jak jsou vyhaslé. Propadlé tváře a kamenný výraz. Na levé ruce nosí černou pásku. ‚Kdo mu umřel?‘ pomyslím si. Ani na okamžik mě nenapadne, že ji nosí kvůli mně.

Prudce se stáhnu a zmizím. Na vrcholku útesu se rozhlédnu.

, Těch hlídačů je tu dost, asi jsem bratry měl sebou vzít´ zapochybuji.

Pak prudce zavrtím hlavou. Ne je to můj souboj a já ho vyhraji. A pak přišel bych o ty perfektní nadávky, když jsem je svazoval, pousmějí se.

 Rychle najdu skulinku a zmizím v muzeu.

No, musím uznat, že zabezpečení zlepšili. Řeknu si, když zahlédnu laserové paprsky. Detektory pohybu a čtečky prstů u dveří. Pousměji se, dám se do práce. Než vše vyřadím z provozu. Musím nakonec přerušit elektrický obvod. Trvá to asi hodinu. ‚Teď jsem měl asi třicet vteřin, než se zapne nouzový poplach, řeknu si a vyrazím. Kličkuji, uhýbám přerušovaným laserům, které nebyly zapojené do hlavního obvodu. Konečně se dostanu k vytouženým šperkům. Nemám čas se jimi kochat. Rychle sejmu kryt a seberu šperky, které strčím do kapsy. Pak rychle stejnou cestou zmizím. Nevšimnu si dvou mužů za sloupy, kterým z ramen vyrůstají černé a bílé křídla.

 

Tak to bylo o chlup. Řeknu si, když jsem venku z muzea a budovou se rozječí siréna. Na nic nečekám roztáhnu křídla a mizím, jak nejrychleji to jde.

 

,, Tak tomu se říká už pořádná drzost, Agareste!“ozve se za mnou a vzápětí jsem obklíčen rudými křídly.

,,Jaká drzost!“ohradím se. ,,Jen si beru to, co mi po právu patří!“

,,Ta souprava ti nepatří, Agare. Ty to víš“ zašeptá tiše Ramon.

,,Tak si mě chyťte, když to dokážete!“vykřiknu a prudce složím křídla, čímž začnu padat.

Uslyším polekaný výkřik, ale nevěnuji tomu pozornost. Těsně nad mořem je roztáhnu a rychle naberu do perutí vzduch. Letím přímo nad mořem.

,,Opravdu si myslíš, že jsi rychlejší než my?“ uslyším zavolání těsně před tím, než změním kurs a celá šestičlenná letka proletí kolem mě. Prudce zabrzdím a začnu stoupat. Rychle vletím do mraků a skryji se v nich. Pár jich proletí těsně kolem mě, aniž by si mě všimli. Když uvidím, že se shromáždily a začínají postupně prohledávat mraky, opatrně z nich vyletím a zamířím rychle domů.

Po pár metrech se zastavím. Přede mnou se vznáší Ramon. Křídli mává jen natolik, aby se udržel ve vzduchu. Až teď si všimnu, že na krku se mu houpe rubínové srdce, které jsem mu dal. Stejně jako se na mém krku houpe srdce od něho.

 

,,Myslíte, že to opravdu zabere?“zeptá se Dark, který se vznáší dál, spolu s Kradem a Ramonovými bratry.

,,No jestli nezabere tohle, tak už mě napadá jen náš sklep.“ Zabrble Rey.

,,To bych nechtěl riskovat. Je tam tolik vína, že by se nejspíš opili. A pak zabili.“ozve se kluk ze zelenými vlasy.

,,Tak bychom je zamkli do jednoho pokoje“ pokrčí rameny Krad.

,,Jo, ale předtím bych mu vyrazil pár zubů. Co si vůbec dovoluje nás svazovat“ vzteká se Dark.

Ostatní se jen zasmějí.

 

,,Myslím, že jsme se dostali do slepé uličky“ prohlásí Agarest poté, co vyzkouší pár úhybných manévrů a Ramon je všechny zablokuje.

,,To ano“souhlasí Ramon.

,,Co budeme dělat?“ zeptá se Agarest.

,,Ty vrátíš tu soupravu a zase se rozejdeme.“ Řekne Ramon.

,, Ta souprava je moje, Ramone a nevezmu si jen ji“odsekne Agarest.

Prudce mávne křídly a dostane se Romonovi do zad, ale neuletí. Místo toho se prudce otočí a než stihne Ramon,  cokoliv provést, tak mu Agarest chytne křídla prudce jimi škubne. Křídla zmizí a Ramon začne padat do moře. Než stačí pocítit strach či cokoliv jiného chytnou ho Agarestovy paže.

,,Nikdy bych tě nenechal spadnout, nebo znovu odejít. Jsi jen můj a můj zůstaneš. Je mi jedno po kom držíš smutek. Ten člověk pro tebe přestal existovat, slyšíš?“ šeptá mu do ucha a odnáší ho pryč od všech.

,,Jsem jen tvůj. Ten smutek držím pro tebe. Nikdo jiný pro mě nikdy neexistoval. Jen ty“zasměje se Ramon a začne mě líbat.

Agarest rychle přistane a děkuje bohu že byly tak blízko od útesů. Jinak by nejspíš musel přistát na moři. Když ho líbá tak neví o světě.

Postaví ho na útesy a přitiskne k sobě.

,,Ale tu soupravu dědečkovy musíš vrátit, miláčku“ zamumlá mu Ramon do úst.

,,Nevrátím, patří jen mě a ty taky“ ohradí se Agarest a znovu se přisaje na jeho rty.

‚Však se uvidí, pomyslí‘ si Ramon a nechá se unášet na vlnách rozkoše.

Poslední komentáře
29.08.2009 21:39:58: Nádherná povídka, dost jsem se u ní zasmála xD
 
Děkuji za vaší návštěvu