KONEC...- stránky zůstanou jako archív!

V bolesti se dá najít kapka štěstí

Jednorázovky

Smrt

Pocitová povídka...

+18

Prudká zatáčka, vítr svištící ti do uší. Prudké světlo do tvých očí. Snažíš se uhnout, ale pozdě! Auto smetlo tebe i motorku. Tvé tělo spadne do příkopu, zdálky slyšíš sirény policejních aut, hasičských a od sanitek. Temnota se s tebou vítá, nevíš, jestli se s ní přivítat, nebo utéct, něčím tě láká. Tvé tělo nakládají do sanitky. Zkoumají, co máš zlomené, jestli jsi v pořádku, jestli ještě žiješ.

°˛°

Píp… Píp… Píp…

To pípají stroje, který tě drží při životě. Všem je jasné, že zbytečně, tvůj stav, velice vážný. Není šance na tvé přežití. Jen ty přístroje, ale ty tě taky dlouho neudrží při životě. Proč sis přál motorku? Jen aby ses mohl předvádět? Víš, jak je tvým rodičům, kamarádům? Prostě všem co znáš? Trápí se. Brečí, stresují se. Tvá matka sedí na chodbě a utápí se v depresích. Nikdy ti tu motorku nechtěla koupit, ani dovolit ti udělat si řidičák. Jenže ten šťastný lesk v tvých očí. Ten šťastný úsměv. Dovolila ti to, jen proto, aby si byl šťastný, ale to byla chyba.

Píp… píp… píp…

Tolik se toužíš probrat, ale nejde to. Smrt si tě k sobě přitahuje. Jsi kousek od ní. Nerozeznáš, jestli je u ní zima, nebo chlad, prostě je to neutrální. Nevíš, jestli se ti to líbí, nebo nelíbí. Opět je vše neutrální, je to v dokonalé rovnováze. Nepoznáš rozdíly.

Píííííííííííííp… píííííííííííííííp… pííííííííííííííííp

Tvé srdce přestává bít. Přestáváš dýchat. Umíráš. Lékaři se tě pokoušejí oživit, i když vědí, že je to zbytečné, ale kvůli tvé mamce se tě pokoušejí pořád udržet při životě. Pozdě!

Nic necítíš, otevřeš oči a nic nevnímáš. Nad tebou se sklání muž. Je podivně bledý, oblečen celý v černém, v pravé ruce má kosu. Moment. Kosu? Ano, kosu. Vytřeštíš oči a podíváš se do těch jeho chladně černých.

„Vítám tě zde, nově zesnulý.“řekne muž melodickým hlasem.

Sleduješ podivného muže, nespouštíš z něj oči. Muž se k tobě ještě více sehne a dívá se ti do očí. Ten chlad. Kdybys nebyl mrtvý, otřásl by ses. Jenže bys nevěděl, jestli zimou, nebo strachem, snad obojím?

„Nemusíš se bát, nebo zesnulý. Jistě se ptáš, kdo jsem, že?“jen přikývneš.

„Jsem smrt.“

„Nemá být smrt spíše žena?“optáš se. Netušíš, jestli jsi muže urazil, ale jeho pobavený usvědčuje a opaku.

„To jsou jen povídačky a rozhodně nejsi první, chlapče, kdo se mě na to ptá.“

„Doopravdy se ale smrt nejmenujete, že?“

„Ne. Jmenuji se Dyren.“odpoví muž. Pořád se mu díváš do očí.

„Zvláštní jméno,“podotkneš a polkneš. Nevíš, jak reagovat. V blízkosti Dyrena si cítíš dobře. Zavřeš oči.

„Pojď Hiro. Musíš se tu porozhlédnout.“

„Takže nepůjdu do nebe, ani do pekla?“zeptáš se a zvedneš se.

„Ne. To neexistuje. Tohle je mezi svět. Tady se rozhodujeme, jestli zesnulá osoba se znovu narodí, nebo tu zůstane a…“

„A?“zeptáš se, ale chceš to doopravdy vědět? Nemáš strach z onoho zjištění?

„To se pak rozhodne. Buď budeš žít zde, nebo v jiném území. Hodně podobné tomu peklu.“při posledním slově se Dyren zasměje.

„Co je k smíchu?“zeptáš se a otřeseš se.

„Těm povídačkám o pekle a nebi. Nic takového nikdy neexistovalo.“

„Takže ani Bohové?“

„Bohové existují. Já jsem Bůh. Smrt. Těší mě.“představí se ti.

„A to jsem doopravdy umřel jen kvůli té nehodě?“zeptáš se.

„Každý umře, až přijde ten jeho čas, až přijde jeho den, hodina, minuta, vteřina. Já neovlivním, jak někdo zemře, to ovlivní svět.“

„A proč si teda necháváte říkat Smrt?“zeptáš se.

„Zajímavá otázka. Díky mě lidé umírají. To já se o ně starám, když umřou, aby jejich duše nezanikly v zásvětí. To bys mohl strašit jako duch a věř. Není to moc zábavné,“

„Stalo se to už někdy?“zeptáš se. Dyren se na tebe podívá.

„Ano. Duše byly tak psychicky na dně. Že jsem je musel zničit.“řekne Dyren se k tobě přiblíží. Trošku couvneš, ale ne moc. Zvedne ruku a pohladí tě po tváři. Ucítíš ledový dotyk, jako když ti tam položí kusy ledu, možná ještě něco studenějšího.

„Pojď,“projdete několik míst. Kolik je to hodin? Jak dlouho je to co jsi umřel? Nevíš. Je to sedm hodin. Tady máš pocit, že čas neubíhá, ale ubíhá, ale nikdo jej nesleduje. Dojdete před mramorové dveře.

„Tohle je náš pokoj, Hiro.“

„Náš?“zeptáš se překvapeně.

„Ano,“odpoví ti Dyren, otevře dveře a strčí tě dovnitř. Tvůj zrak padne na velkou postel. Vypadá pohodlně.

„Už jsem se rozhodl. Ty se, Hiro, znovu nenarodíš, ty budeš můj milenec.“díváš se na Dyrena překvapeně, ani nepostřehneš, že tě vezme do náruče a položí na postel. Ucítíš polibek, nevíš, jestli ho máš oplatit, nebo Dyrena odstrčit. Dyren začne z tebe sundávat oblečení, nic neděláš, jen ležíš. Za pár vteřin ležíš jen v rouši Adamově. Dyren si začne sundávat oblečení. Když je nahý, roztáhne ti nohy. Políbí tě a polibky směřuje dolů. Zastaví se o jedné bradavky. Tu políbí, skousne, olízne. To samé udělá i s tou druhou. Ty jen sténáš pod přívalem rozkoše. Zanedlouho dorazí k tvé chloubě. Olízne úd po celé délce. Políbí žalud a pak tvůj pens zmizí v jeho puse. Zasténáš. Jednou rukou tě začne dráždit na konečníku a ty jen sténáš. Nevíš, jak to Dyrenovi oplatit. Za pár minut se mu uděláš do úst. Dyren vše spolyká. Zaútočí na tvé rty, polibek mu vášnivě oplatíš. Náhle ucítíš ostrou bolest v konečníku. Kdybys nebyl mrtvý, zakřičel bys. Jenže jsi mrtvý a tu bolest tolik nevnímáš. Za nedlouho nepříjemný pocit zmizí a nahradí jej slast. V pokoji se ozývají vaše slastné výkřiky.

Probudíš se v jeho náručí. Jsi šťastný. Motorka nebyla tvé štěstí. Tvé štěstí je Dyren a ty sis to díky motorce uvědomil.
Žádné komentáře
 
Děkuji za vaší návštěvu